Míšo, ne každý tě asi zná, můžeš se lidsky i basketbalově představit?

"Pocházím z malého města Příbor, kousek od Ostravy, kde jsem začínala svou hráčskou i trenérskou kariéru. Následně jsem přestoupila do Havířova, kde se mi vedle hraní naskytla příležitost několik let trénovat extraligu U19. Pak přišla spolupráce Havířov + SBŠ Ostrava a moje trenérské angažmá se o Havířov rozrostlo i do SBŠ. Můj celý život se točí kolem basketbalu, kterému jsem obětovala opravdu hodně a vše bylo uzpůsobováno podle něj. Člověk ale časem zjistí, že jsou na světě i důležitější věci, než jen driblování a že je třeba najít určitý balanc. Dospěla jsem konečně do věku, že když cítím, že je toho na mě už hodně, řeknu, že potřebuji volno. Je důležité občas od basketbalu naprosto vypnout, když si potřebuji vyčistit hlavu, vyrazím na hory nebo trávím čas s přáteli."

Jsi spíše ve věku hráčky, proč jsi tak brzy přesedlala na trenérskou židli a co tě k tomu vedlo?

"Můj přechod z hraní na čistě trénování byl velmi plynulý. Celý život jsem kloubila obě věci najednou, ale jeden rok přišla letní příprava a já se přistihla, že víc, než abych se soustředila na sebe, jsem neustále sledovala, co kdo dělá. Během tréninku jsem tak 3x šlápla do prázdna, protože jsem nebyla soustředěná a usoudila jsem, že to víc zavání nějakým mým zraněním, a že je moje hlava nastavena už na to, že chci posouvat hráčky kolem mě, než abych ještě hrála. Dávalo mi větší smysl posouvat holky kolem na hranici jejich potenciálu, když já jsem ten svůj herní už dávno vyčerpala."

Proč tě okouzlil právě basketbal a v čem vidíš jeho kouzlo? Jaký má basketbal přednosti oproti jiným sportům?

"Upřímně, když mi bylo asi 8 let, chtěla jsem hrát fotbal. Ale to se mojí mámě moc nelíbilo, tak mě prostě a jednoduše přihlásila na basketbal. Jako dítěti se mi to teda vůbec nelíbilo, ale takhle zpětně jsem svojí mámě vděčná, že to udělala. Líbí se mi, že je to sport pro inteligentní lidi, jak je technicky i takticky náročný a neustále se vyvíjí. Užívám si, jak je každé utkání jiné, nikdy nevíte, co se může stát a že i během chvíle může být vše úplně jinak. Občas je to pro mě opravdu velký adrenalin."

Není tvůj mladý věk trochu problém při asistování na ostravské lavičce, máš dostatečnou autoritu u týmu?

"Musím říct, že můj věk nikdy nebyl překážkou v tom, aby mě hráčky respektovaly, ať už se jednalo o jakoukoliv kategorii. Asi mám přirozenou autoritu, za co jsem opravdu ráda. A to i v době, kdy se z mých spoluhráček a vlastně kamarádek, staly mé svěřenkyně. Vždy byla určitá hranice a ten respekt ke mně jako k trenérce byl vždy."

Na čem je založena tvá trenérská filozofie a co žádnému hráči neodpustíš?

"Zakládám si hlavně na vzájemném respektu, disciplíně a přístupu ke všem činnostem. V prvé řadě chci, aby se hráčky cítily komfortně, protože pokud se nebudou cítit v týmu dobře, projeví se to pak ve hře. Já pro ně vždy udělám maximum, a to stejné vyžaduji po nich. Každý má nějaké nedostatky, ale je důležité, jaký k tomu budou mít přístup a kolik do všeho ze sebe dají. Co je trochu možná zvláštní a co aplikuji je, že si se všemi hráčkami vždy tykám. Zastávám názor, že když mi budou říkat paní trenérko, není to pro mě známka respektu. Samozřejmě je to ovlivněno tím, že trénuji od velmi mladého věku, ale držím se toho stále a je pro mě důležité být s týmem na jedné vlně. A musím říct, že se mi to zatím vždy osvědčilo."

Vedle asistování trenérky Raškové, již dva roky vedeš reprezentační tým dívek do 18 let. Co ti toto angažmá dává a co si z něj odnášíš do klubového trénování?

"Pro mě je trénování národního týmu vždy za odměnu. Pracovat se selektivním výběrem děvčat, které dělají basket s vidinou toho, že by se jím jednou chtěly živit a jsou ambiciózní, to si opravdu užívám. Možnost je basketbalově vzdělávat a snažit se z nich vymáčknout maximum za krátkou dobu je výzva, a hlavně je to pro mě čest v této pozici být. Mí kolegové v národním týmu jsou opravdoví odborníci a jak se vše posunuje kupředu, od basketbalu, kondiční přípravu až po regeneraci, vždy si odnesu spoustu nových poznatků, které nám pak mohou pomoci i v klubovém prostředí."

Na letošním ME ve Stockholmu tebou vedený tým skončil na desátém místě. Když se za šampionátem s měsíčním odstupem ohlédneš, jak ho vidíš a hodnotíš?

"Když se podívám zpětně, asi bych řekla, že jsme mohli urvat navíc dvě vítězství s Německem, se kterým jsme turnaj otevírali i uzavírali. V tabulce jsme na skóre bohužel skončili na posledním místě a tak nás v osmifinále čekaly soupeřky z Belgie, které v tabulce skončily první. Ty svou roli favoritek v tomto utkání potvrdily a ukázaly svou kvalitu, takže jsme se mezi nejlepších 8 bohužel nedostaly. 10. místo ale vzhledem k našim fyzickým dispozicím a technickým dovednostem je velmi dobré. Všechny utkání na turnaji byly těžké a vyrovnané a já věřím, že to holkám něco do budoucna přinese."

V létě skončily reprezentace U16 a U18 desáté, U17 na MS v Brně čtrnácté. Kde nás nejvíc tlačí bota a co bychom měli změnit, i v práci trenérů s nejmladšími hráčkami, abychom se v Evropě dostali alespoň mezi elitní osmičku?

"Nejvíce nás tlačí bota v tom, že žádná z těchto hráček není zvyklá hrát pod tlakem. Takový tlak, jaký na nás je vyvíjen na šampionátech, se v našich českých soutěžích prostě nevyskytuje. V konfrontaci mezi evropskou či světovou špičkou v tomto velmi zaostáváme. Možná jsme schopni se naladit na to, že vyvineme takový tlak v obraně, ale nedokážeme proti takovému tlaku útočit. Pak se vyskytuje strašná spousta ztrát, neumíme v takové rychlosti reagovat, naše úspěšnost zakončení rapidně padá a nejsme si schopni vytvořit dostatečný počet komfortních pozic. K tomu, když přidáme tlak i mentální, kdy se jedná o vyrovnané a těžké utkání, nejsme na to prostě zvyklí. Ale to vše začíná u nás v klubech, abychom se snažili zvyšovat agresivitu. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsme se v národním týmu hodně prali například s technikou clonou/driblinku. Útočné nám chybí herní čtení, neumíme správně reagovat na obranu soupeře nebo dokonce ji předvídat. Je opravdu důležité hráčky v tomhle edukovat a vytvořit jim v tréninku situace, kde se budou učit číst obranu a reagovat na ni. K tomu, když připočteme i detaily jako technika a variabilita přihrávek, driblinku či zakončení, je opravdu důležité se zaměřovat na detaily všech činností. Samozřejmě se potýkáme i s tím, že u nás bohužel nerostou v každém ročníku hráčky nad 190 cm a v každém jiném národním týmu tyto hráčky jsou, ale to bohužel úplně neovlivníme."

A jak vychovávat alespoň 1-2 reprezentantky z každého ročníku, jak s takovými individualitami pracovat, aby nekončily pouze na ligové lavičce?

"Pokud máme v klubu hráčku s potenciálem, je důležité se jí věnovat. Pracovat s ní i individuálně, trávit čas u videa, komunikovat s ní i s rodiči. Dávat jí příležitost trénovat a pak také hrát v konkurenčním prostředí s lepšími, staršími hráčkami. Samozřejmě to hlavně bude záležet na dané hráčce, jestli bude dostatečně ambiciózní a pracovitá, ale pokud někoho takového máme v klubu, je potřeba si dát tu práci navíc a věnovat se jí. Co opravdu nemám ráda je, když vidím, že hráčka vůbec nevyužívá svého potenciálu."

Zatím sedíš pouze na asistentském ligovém postu, máš nějaké další cíle, plány a ambice?

"Momentálně žádné konkrétní plány nemám, taky by hodně záleželo na dané nabídce, která by přišla. Ale samozřejmě bych jednou ráda byla hlavní trenérkou v ženské nejvyšší soutěži. Na klubové úrovni spíše inklinuji k dospělým, přeci jen v mládeži by se mělo více dbát na rozvoj hráček než na výsledky. Já je osobně nesnáším prohry, jsem hrozně soutěživá a chci vždy vyhrávat, což více směřuje k dospělým."

---

Rozhovor připravil Petr Goroš | Trenérský zpravodaj září 2026