Prostě jsme Slovanku trochu podcenily. Ale zase na druhou stranu, když jsme se do toho dostaly a hrály jsme tak, jak jsme hrát měly, tak jsme se vzchopily a už o poločase vedly. Také do nás musela trochu zajet trenérka na konci první čtvrtiny. Pak už jsme ale nikdy z naší hry v průběhu zápasu neustoupily. 

Co jste tedy od druhé čtvrtiny změnily?

„Jak jsem už říkala, trochu do nás zajela trenérka, ale nemyslím to tak, že by nám nějak nadávala. Kladla nám na srdce, abychom hrály tak, jak ona ví, že hrát umíme, protože nás zná, protože už jsme někdy v takových situacích byly. Teď jsme dvakrát hrály proti Brandýsu a v prvním utkání jsme také po první čtvrtině prohrávaly. A trenérka nám říkala: „Nepoznávám svůj tým“, nicméně pak jsme začaly hrát dobře a rychle v tranzici, což znamená, že pokud hrajeme dobře, tak každá najednou skóruje, skóre roste a každý prostě šlape pro svůj tým. Když to jedné hráčce třeba nejde, tak ví, že to půjde jindy. V tom je naše týmová síla, že každá hráčka umí nějak přispět. Základem jsou ale pořád ty rychlé brejky.“

Jsi Američanka, která přišla hrát basketbal do Evropy, před Ostravou jsi hrála ve Švýcarsku. Jaké to vlastně je, z pohledu americké basketbalistky, jít hrát do Evropy basketbal?

„Je to zábavné a trochu jiné, než na co jsem bylo zvyklá z Ameriky. Je tady hodně pohybu a zasekávání akcí ve chvílích, kdy jsem třeba byla zvyklá na to, jít hrát 1 na 1. Jsem na to zvyklá, a ještě na ball screen. V tomto týmu, kde bych chtěla říct, že jsem vděčná za to, že v něm můžu být, tak hrajeme hodně v pohybu a právě cutujeme. Každá hráčka umí výborně přihrát nebo vystřelit. Takže tou největší změnou je pro mě fakt, že najednou mám mnoho herních možností, a to na všech pozicích, od 1 do 5.“   

Neumím hrát bez emocí. Kdykoliv nejsem emocionální anebo nemluvím, tak za mnou trenéři chodí a ptají se: „Lee, jsi v pořádku? Neděje se něco?“ Každý si na mě prostě časem zvykne, že jsem emocionální, jsem komunikativní a emotivní.“ 

Ve Tvém školním dotazníku jsem zjistil, že bys ráda působila ve filmovém průmyslu. Máš vysněnou nějakou roli?

„Musím se smát, protože si přesně pamatuju, že jsem to kdysi řekla. No, ale teď už nevím, jestli bych chtěla hrát ve filmech, ale hrát umím. Ale rozhodně bych chtěla pracovat v médiích.“

Co bys chtěla dělat?

„Řekla bych, že je to sportovní komentátorka pro ESPN. Už jsem byla na několika pohovorech a byla jsem také v ESPN. Měla jsem také několik stáží v ESPN, takže už něco v tom smyslu mám za sebou.“ 

Jaké ty stáže v ESPN byly? Užila sis je?

„Užila jsem si to strašně moc. Bylo to během studií na Temple, naše zápasy přenášela právě ESPN. Takže jsem získala nějaké kontakty. Pak také musím říct, že můj trenér měl a má hodně kontaktů. Dostala jsem se s hodně lidmi do hodně opravdu dobrých a podnětných konverzací a až skončím s hraním, tak se pokusím do tohoto průmyslu naplno dostat. Během stáží v ESPN jsem se snažila pochytit, jak připravovat sportovní podcasty, jak se chovat k hráčům, jak si udržet zajímavý hlas, jakým způsobem získávat informace o hráčích, protože když komentujete, tak musíte znát každého hráče a hráčku skrz na skrz. A to fakt platí o každém.“ 

Tvým oblíbeným filmem je mimochodem sci-fi Pacific Rim. Je to tak, že sledováním těchto filmů relaxuješ a trochu vypínáš?

„Jo, je to tak. Sleduju filmy pořád, před utkáním, i po něm, nebo když někam jedeme autobusem. A futuristické a sci-fi filmy prostě miluju. Třeba Pacific Rim je jako Transformers, ale desekrát lepší. Přísahám.“

Čeká nás první utkání EuroCupu proti polskému Sosnowci. Jak moc se na tuto evropskou soutěž těšíte?

„Víte, pro klub je to velká věc. Myslím si, že byl založen v roce 1999, tedy nemá ani 30 let. Přitom nyní jsme klubem, který hraje EuroCup a musíme se tak chovat a přistoupit k tomu tak. Nesmíme mít vlažný začátek, musíme hrát naši hru. Musíme k tomu přistoupit jako tým hrající EuroCup, protože my tím týmem jsme.“ 

📝 Autor: Michal Dannhofer

📷 Foto: Pavel Netolička